Dušičkové zamyšlení
V těchto dnech, bratři a sestry, vstupujeme nejen do nového měsíce, měsíce listopadu, ale také je před námi tak zvaný dušičkový týden. Týden, kdy se nás mnohem více dotýká téma smrti. Smrt, to je slovo, které nejspíš nikdo z nás nemá příliš v lásce, je to okamžik, ze kterého asi každý z nás má strach a nějakou obavu. Proč tomu ale tak je? Proč je smrt něčím tak hrozným?
Pokusme se nyní v krátkosti nad tématem smrti zamyslet. Když Bůh tvořil svět, tak jej tvořil s otevřeným plánem spásy. První lidé, Adam s Evou, nebyli ve stavu dokonalosti, ale k Bohem připravené dokonalosti měli dojít. Tento krok či přechod k dokonalosti bychom mohli nazvat jakousi smrtí, která by, nezasažena hříchem, nebyla poznamenána žádnou hrůzou. Smrt v prvotním plánu byla jedním z kroků, jak dosáhnout plnosti, jak dosáhnout spásy.
Písmo svaté nám velmi zřetelně ukazuje, že smrt ve své hrůze je důsledkem hříchu. První smrt, kterou zachycuje Písmo svaté, je smrt zvířete, které musí být zabito proto, aby byla zakryta nahota prvního člověka, který v důsledku hříchu poznal, že je nahý (Gen 3,21). Hřích ale přináší do života a smrti člověka ještě další rozměr. Když nám biblický příběh vypráví o prvním hříchu lidí, tak zdůrazňuje, že hřích narušil veškeré vztahy. Narušil vztah člověka s Bohem. Člověk, který se rozhodl být jako Bůh (Gen 3,5), opustil prostor života a sám se dobrovolně vydal na cestu smrti. Přestal prožívat svůj život s Bohem, dárcem života a vydal se na cestu, jejímž cílem je prázdnota, věčná smrt. Člověk, který v tento okamžik umírá, umírá ve velké prázdnotě, umírá proto, aby nežil, umírá, aniž naplnil svůj život. A právě v tomto spočívá hrůza smrti po prvním hříchu. Spočívá v oné prázdnotě, v možnosti věčného nebytí s Bohem, věčného zatracení.
Ježíš Kristus svým posláním, svou smrti a svým zmrtvýchvstáním učinil jakousi nápravu. Smrt opět dostává své místo, totiž to, že je krokem, jehož prostřednictvím člověk může dojít spásy, může dojít naplnění svého života, smyslu svého bytí. Protože ale člověk setrvává ve svém hříchu, neprožívá svůj život v úplném společenství s Bohem, který jediný je skutečně Živý, proto ve smrti zůstává ona hrůza, ona možnost věčného zatracení.
To, nad čím jsme se právě zamýšleli, nám pak může pomoci trochu lépe pochopit smysl dušičkového týdne. Může nám ozřejmit, proč má význam se za zemřelé modlit, proč má význam chodit na hřbitovy, zapalovat svíčky a pokládat na hroby věnce a květiny. Mohlo by nám to totiž připadat zbytečné, jako něco, co těm druhým nepomůže.
Řekli jsme, že první hřích narušil vztahy mezi člověkem a Bohem a mezi lidmi navzájem (viz příběhy z prvních 11 kapitol knihy Genesis). Smrt v tomto narušení vztahů pokračuje – přetrhává všechny vztahy. Já nemohu se zemřelým hovořit, nemohu se ho dotýkat… Když ale přicházíme na hřbitovy a zapalujeme svíce, když vzpomínáme na naše drahé blízké zesnulé, pak s nimi vztah na nějaké úrovni uchováváme. Svým jednáním tedy bojujeme proti smrti v její hrůze zpřetrhání všech vztahů. Vyjadřujeme svou víru, že smrt již nad námi nemá vládu, že není věčným zatracením, ale že je naplněním lidského života, že je krokem ke spáse, k věčnému přebývání v naprostém vztahu člověka s Bohem a mezi lidmi navzájem.
V dnešních dnech se tedy budeme více zamýšlet nad svým životem a nad jeho koncem, nad smrtí, která nikoho z nás nemine. Učme se vnímat smrt v jiném pohledu. Karel Čapek ve své knize Povětroň vyjadřuje tento pohled těmito slovy: „A to jsou dvě poloviny, které se doplňují a uzavírají. Ano, je to tak: jen kusý a nahodilý život je smrtí pohlcen, kdežto ten, který je celý a podstatný, se smrtí doplňuje. Dvě poloviny, které se uzavírají ve věčnost“.
P. Martin Sklenář