Římskokatolická farnost Vlašim

Bratři a sestry, během své dovolené v měsíci říjnu jsem mimo jiné navštívil celoslovenský eucharistický den, který se konal v Žilině. Zde jsem se zúčastnil přednášky na téma liturgická reforma Druhého vatikánského koncilu. Přednášejícím byl Jeho eminence arcibiskup Piero Marini (ten byl v letech 1987–2007 papežským ceremoniářem). Je pochopitelné, že v oněch dvou hodinách se tématem zaobíral jen velmi povrchně, že se nedotýkal zdaleka všech otázek, ale jen opravdu nepatrné části.

Probírané téma přirozeně korespondovalo s nedávno započatým rokem víry. Tento rok byl zahájen 11. 10. 2012 u příležitosti 50. výročí zahájení Druhého vatikánského koncilu. Otec arcibiskup na počátku své přednášky připomněl tři významné události prvního dne Druhého vatikánského koncilu (11. 10. 1962). Otevírací ceremoniál; úvodní projev papeže, blahoslaveného Jana XXIII., Gaudet Mater Ecclesiae (Matka církev se raduje); a světelný průvod laiků na konci prvního dne. Události toho dne ukazovaly na to, že se jedná o koncil celé církve. Nejen tedy biskupů, ale všech věřících, celého Božího lidu, včetně laiků.

Druhý vatikánský koncil je prvním koncilem v dějinách církve, který celý jeden dokument věnuje liturgii (Sacrosanctum concilium). Liturgická reforma, kterou přináší, není něčím, s čím přicházejí z ničeho nic koncilní otcové, ale je důsledkem déle jak 100 let trvajícího vývoje a hovoření na toto téma. Hlavní nosnou myšlenkou liturgické obnovy se stává otázka aktivní účasti věřících na slavení liturgie. Již roku 1832 blahoslavený Rosmini píše knihu Pět ran svaté církve (Cinque piaghe della Santa Chiesa), ve které se pozastavuje nad tím, že je propastná mezera mezi knězem, který slaví eucharistii, a shromážděným lidem. Od této chvíle se začíná v církvi rozvíjet liturgické hnutí a myšlenka o aktivní účasti věřících na slavení liturgie. Za svou ji přijme také papež Pius X., který o ní jako první papež hovoří roku 1903. Koncilní otcové tedy navazují a uvádějí v praxi to, o čem se v církvi již značnou dobu hovořilo.

Pro ještě hlubší pochopení toho, o čem hovoříme, se podívejme na otevírací ceremoniál Druhého vatikánského koncilu. Ten začal o půl deváté a trval až do 13 hodin. Tento ceremoniál se skládal z mnoha obřadů: adorace v papežské kapli, slavnostní průvod, vzývání Ducha svatého, intronizace Písma svatého, mše svatá, projev papeže… Zde je dobré se pozastavit u dvou věcí, které se týkají liturgie církve a které již koncilní otcové toho dne komentovali. Od nich se pak odrazíme k uvažování o liturgické reformě.

První z oněch věcí byla intronizace Písma svatého, neboli postavení Písma svatého do středu společenství, jako vyjádření toho, že koncilní otcové ve svém rokování naslouchají Božímu slovu a nechávají se vést Božím Duchem. Y. Congar, jeden z koncilních otců, se pozastavoval právě nad tímto ritem. Zamýšlel se nad tím, jaké místo má Písmo svaté v životě církve a v tehdejší liturgii. Smutně konstatuje, že je Božím slovem, které příliš nezaznívá, a tudíž že je i slovem, kterému se nenaslouchá.

Druhé, čeho je dobré si všimnout, je skutečnost, že mše svatá byla jedním z prvků, jedním z obřadů zahájení. Mše svatá nebyla centrální událostí, byla sloužena jen jedním biskupem (koncelebrace nebyla tehdy možná), kdesi mimo hlavní pozornost.

Na tuto skutečnost reagují již téhož dne koncilní otcové. Jsou to tedy věci, o kterých se v církvi živě hovořilo. O co tedy koncilní otcové usilovali? Cílem jejich snah je „zpřístupnit“ slavení mše svaté lidem, aby se jí účastnili ne jen jako posluchači, či aby při liturgii probíhala jiná pobožnost (adorace, modlitba růžence…), ale aby se jí mohli aktivně účastnit. Koncilní otcové rovněž usilují o to, aby se zdůraznila důležitost Písma svatého. Můžeme si všimnout, že jsou to skutečnosti, které ještě v dnešní době nemáme příliš zažité, a že je tedy pravdou to, co můžeme častokrát slýchat, totiž že Druhý vatikánský koncil ještě nebyl zcela uveden do praxe.

O co tedy Druhý vatikánský koncil v liturgické reformě týkající zmíněných témat usiluje? Aktivní účast věřících a důležitost Písma svatého. Zaměřme se na obě témata jednotlivě.

Aktivní účast věřících při slavení liturgie. Co se tímto pojmem myslí? Koncilní otcové zde nevybízí k tomu, že se musí co nejvíce lidí v kostele vnějším způsobem zapojit do chodu liturgie. Spíše chtějí povzbudit věřící k tomu, aby pochopili, že slavení liturgie není jen nějakou událostí, „nějakým divadlem“, které se odehrává bez jejich přispění, bez jejich účasti. Nejzřetelněji je tento posun ve vnímání vyjádřen v úvodu do Římského misálu. V misálu blahoslaveného Jana XXIII. (1962), který byl vydán ještě před liturgickou reformou Druhého vatikánského koncilu, se praví, že mše svatá začíná tehdy, když kněz je připraven ke mši svaté a když přistoupil k oltáři… Misál papeže Pavla VI. (1970) říká, že mše svatá začíná tehdy, když je shromážděn lid. Je zde kladen důraz na to, že mši svatou neslaví jen kněz, ale celé shromážděné společenství věřících (zde bych chtěl připomenout a zdůraznit důležitost včasného příchodu do kostela, jak o ní hovořím v říjnovém Doteku: pozdní příchod na slavení mše svaté je mimo jiné zpochybněním aktivní účasti na mši svaté).

Velkým nebezpečím nás katolíků je, že vnímáme mši svatou jako něco, co tak úplně nepatří do našeho života, že je v našem životě něčím nesrozumitelným. Slavení mše svaté je pro nás častokrát něčím, čemu vyhrazuji nějaký čas v neděli, co je třeba v neděli absolvovat. Koncilní otcové chtějí zdůraznit důležitost a jedinečnost mše svaté v životě věřícího křesťana. Ona má být centrální události lidského života. Má být něčím, co zásadním způsobem formuje náš život. Ona má být zdrojem a vrcholem našeho života a našeho veškerého úsilí. Dokážeme tuto vizi Druhého vatikánského koncilu uvádět do svého života?

V současné době se v Římě koná pravidelná synoda, jejímž tématem je nyní nová evangelizace. Cílem Druhého vatikánského koncilu bylo také to, aby se obnovená církev mohla stát srozumitelnou tomuto světu. A církev může být srozumitelná pouze v tu chvíli, kdy středem jejího života je živé, aktivní slavení liturgie. Snad každý z nás si klade otázku, jak přinášet radostnou zvěst svému okolí. Druhý vatikánský koncil nám říká, že tak učiníme tehdy, když budeme opravdově, radostně a aktivně slavit eucharistickou slavnost. Když pro nás nebude mše svatá něčím, co je třeba v co nejkratším čase absolvovat, ale naopak slavením intimního setkání společenství věřících se zmrtvýchvstalým Kristem.

Druhý vatikánský koncil se v liturgické reformě soustředí také na důležitost Božího slova. Centrální místo v bohoslužbě slova pak má četba evangelia. V evangeliu k nám promlouvá sám Ježíš. Důležitost evangelia vyjadřujeme průvodem se svícemi a s evangeliářem – při něm stojíme. Úctu k tomuto slovu rovněž vyjadřuje kněz tím, že evangelium na závěr políbí.

Boží slovo není jen nějakou knihou, ze které si předčítáme, co se kdysi dávno stalo, ale je živým Božím slovem, které zaznívá i k nám a které nás zve ke změně našeho života. V naší farnosti se i tuto skutečnost snažíme tento rok zdůrazňovat. Právě v tomto kontextu je třeba vnímat ony dětské evangeliáře. V tomto světle je třeba vidět to, k čemu vás povzbuzuji, totiž k modlitbě nad Písmem svatým, k předchozí četbě nedělního evangelia, a uvažování nad tím, co nám, mně, toto Boží slovo chce říci. Tyto naše snahy korespondují s vizí Druhého vatikánského koncilu. Korespondují rovněž s rokem víry, do kterého jsme vstoupili. Všechny tyto aktivity, ale i mnohé další, které ve farnosti v letošním roce jsou, nás zvou k tomu, abychom byli opravdovými křesťany. Křesťany 21. století, kteří dokáží tomuto světu srozumitelným a poutavým způsobem předávat zvěst o spáse.

Kéž nás Bůh v našem úsilí naplňuje svým Duchem a kéž nám dává poznávat výjimečnost a důležitost doby, ve které žijeme.

K tomu vám žehná P. Martin Sklenář