Římskokatolická farnost Vlašim

 

 

První otevřené téma se týkalo rodiny. V sobotu kladli papeži otázku afričtí snoubenci. Ve své otázce zmínili nedostatečné vzory jak evropského, tak i afrického způsobu manželství. Hlavní bod jejich otázky spočíval ve vyjádření obdivu, ale zároveň bázně ve vztahu ke slůvku „navždy“, slůvku, které si jednou budou chtít vzájemně vyjádřit.

 

Až do 19. století bylo manželství často uzavíráno mezi jednotlivými klany, což mělo zajistit zachování klanu, uchování majetku… Takový svazek častokrát domlouvali rodiče dvou mladých lidí (kontrahentů). Můžeme říci, že se tedy jednalo o sňatek z rozumu. Od 19. století pak v důsledku silné emancipace jednotlivce a osobní svobody začal být zdůrazňován prvek lásky. Manželství se už nezakládá na rozhodnutí druhých, ale na osobní volbě. Všichni se domnívali, že toto je to správné. Že láska má být tím hnacím motorem, pro který lidé uzavírají manželství. K tomu se ještě připojilo, že lidé začali lásku zaměňovat se zamilovaností. A tak lidé začali uzavírat manželství z důvodu zamilovanosti. Zamilovanost ale musí přejít ke skutečné lásce. A láska, to není jen nějaký cit, ale obsahuje také zapojení rozumu, akt vůle. Láska vyžaduje určité vnitřní rozhodnutí, ve kterém se právě může vyjádřit ono „navždy“.

 

Vidíme tedy, že při použití kyvadlového principu jsme se v dnešní době dostali do druhého extrému. Zatímco předtím se lidé brali jen z rozumu, dnes jsme v opačném extrému, kdy se lidé berou jen z citu, jen z toho důvodu, že se mají rádi. Kolikrát jsme svědky toho, že všem je jasné, že ti dva se k sobě nehodí. Ale oni přesto tvrdí, že u nich to bude jinak, že oni se mají rádi, že jejich láska je ohromná, že překoná všechny nesnáze. Přitom se jedná jen o cit zamilovanosti. A když ten opadne, ti dva nemají už víc proč být spolu.

 

Křesťanské manželství má dva cíle: vzájemný prospěch manželů a plození a výchovu dětí. Pokud hledám jako věřící člověk životního partnera, pak bych jej měl hledat také podle cílů manželství. Zde chci vyjádřit svůj názor, že příliš nevěřím na smíšená manželství. Jestliže si máme být s partnerem vzájemnou pomocí na cestě ke spáse, jak mi může být nevěřící partner v tomto nápomocen? Když mám vychovávat dítě ve víře, jak jej budu moci vychovávat s partnerem, který nechodí do kostela? Samozřejmě věřící partner ještě neznamená, že mám vyhráno. I mezi věřícími partnery je třeba volit toho správného. Toho, se kterým si můžu býti vzájemnou pomocí…

 

Manželé jsou povoláni k tomu, aby ve vzájemné lásce, ve vzájemném dávání se, které otevírá prostor přijímání, byli obrazem trojjediného Boha, který je láska sama, který je tím, kdo se dává, i tím, kdo přijímá. Bůh se ve své lásce stává skutečně „plodným“. Je opravdu nádherné uvědomit si, že hlavním posláním manželství, které je k obrazu Božímu, je jeho plodnost. Oba cíle jsou k této plodnosti zaměřeny. První cíl, vzájemný prospěch manželů, je plodností pro nebeské království. Manželé se mají ve vzájemné lásce a ve vzájemném dávání se a přijímání rodit pro nebeské království. Tato jejich „plodnost“ se pak stává zřejmou a hmatatelnou v plození pro tento svět, totiž v plození (a výchově) dětí. Pak se nám ukazuje jeden z důležitých důvodů, proč církev tak brání „tělesnou plodnost“ manželství. Pokud se bráním v pohlavním soužití plození dětí, nejen že přestávám žít manželství jako úplné dávání a přijímání, ale zároveň zjevným činem vyjadřuji také to, že naše manželství přestává být rovněž plodné pro nebeské království.

 

V uzavírání manželství a v manželském životě je skutečně třeba, aby došlo ke sjednocení rozumu, citu a vůle. Aby se snoubenci brali z důvodu, že rozumem a citem rozpoznávají v tom druhém toho pravého, a svou vůlí se rozhodli pro trvalý svazek. V obřadu uzavírání manželství se církev neptá: „jsi zamilovaný?“, nýbrž „chceš?“, „jsi rozhodnutý?“. Jedině tak se může manželství stát skutečně plodným. Jedině tak mohou manželé uskutečňovat společně své křestní povolání, povolání ke svatosti, povolání k životu věčnému.

 

Druhá otázka byla do jisté míry vložená. Otázku pokládali manželé-terapeuti, kteří se věnují rozvedeným lidem. Tito manželé se mohou nejednou setkat se situací, kdy se rozvedení a znovusezdaní, protože nemohou slavit a přijímat svátosti, cítí být opuštěni společenstvím církve. Tito manželé se tedy ptali Svatého otce, jak mají těmto lidem pomáhat.

 

Jedná se o otázku, která se s rostoucím počtem rozvodů stává v církvi stále aktuálnější. Když Svatý otec začal tuto otázku zodpovídat, první, na co se zaměřil, co zdůraznil, byla prevence. Podobným způsobem nepřímo hovořili i naši biskupové v pastýřském listu, který nám napsali u této příležitosti. Zmiňovali tam, že se rodinám častokrát věnujeme až teprve v momentě, kdy je problém. Je třeba se rodinám věnovat ještě před tím, než se problém objeví. Je tedy třeba, aby rodiny byly od svého počátku doprovázeny. Aby zakoušeli živé společenství, společenství církve. Aby nebyly osamoceny. Aby jim bylo napomáháno k tomu, aby jejich cit dozrál v opravdovou a trvalou lásku. Je třeba, aby rodiny byly v neustálém spojení s knězem. Pokud přicházejí za knězem teprve v momentě, kdy se objeví problém, nebo ještě spíše, když už je problém nepřekonatelný, je kněz častokrát postaven do situace, kdy se od něj žádá pomoc, kterou již nemůže poskytnout. Je důležité, aby kněz znal rodiny, aby znal „dějiny jejich vztahů“. Pak se mohou problémy podchycovat včas a kněz může být skutečně tím, kdo může pomoci.

Zde si dovolím vložku. Toto samé totiž můžeme aplikovat nejen na manželství, ale vůbec na rodinný život, na výchovu dětí. Přítomnost kněží v rodinách je důležitá také proto, aby děti vyrůstaly v prostředí, kdy kněz je někým normálním, někým, s kým mohou otevřeně hovořit o svých problémech, protože jej prostě a jednoduše znají. Častokrát se můžeme setkávat s tím, jak rodiče pláčou nad tím, že jejich děti opouštějí víru (zde si už můžeme klást otázku, jakou víru jsme jim předávali, zda jsme jim víru skutečně předávali jako první a základní hodnotu) a přichází za knězem a žádají ho, aby s tím něco udělal. Kněz je zde jako poslední instance. Ale přitom nebylo od počátku podporováno to, aby kněz byl v životech těchto mladých někým přítomným, někým přirozeným. Častokrát se můžeme setkat s tím, že dítěti kontakt s knězem ani nezprostředkujeme (přihlašování a odhlašování z náboženství, účast na aktivitách ve farnosti, pozvání na návštěvu…). A přitom se domnívám, že je přítomnost kněze v rodinách tak důležitá. Jednak jako toho, kdo doprovází manžele, tak také jako toho, kdo doprovází děti a mládež v jejich dospívání a rozlišování povolání.

 

Kromě prevence je vhodné zamyslet se i nad samotnou otázkou. Pokud už dojde k tomu, že někomu ztroskotá manželství, je třeba, aby společenství církve přijalo tyto dotyčné s láskou a dalo jim pocítit svou blízkost a svou sounáležitost, to že jsou ve společenství přijati, že nestojí „mimo“. To samé platí i pro ty rozvedené, kteří uzavřeli další civilní sňatek. Ano, uzavřením tohoto sňatku je jim uzavřena cesta k přijetí absoluce (rozhřešení), k eucharistickému stolu a dalším svátostem. Ale to nesmí znamenat, že jsou mimo církev. Je třeba těmto lidem zdůrazňovat, že nemožnost přijetí absoluce neznamená, že nemohou hovořit s knězem, jím být doprovázeni na své životní cestě. To, že nemohou přistoupit k eucharistickému stolu, neznamená, že nemohou opravdově slavit eucharistické tajemství. Jistě všichni známe termín „duchovní přijímání“. Tito lidé musí pochopit, že eucharistie je opravdová a přijatá, pokud jsou ve společenství s Kristovým Tělem. Že i když nemohou přijmout eucharistii „hmatatelným“ způsobem, mohou se s Kristem duchovně sjednocovat. Přijetím svého utrpení, fyzického i psychického, ale také přijetím utrpení pro velké hodnoty víry v církevním společenství se mohou připojovat tajemným způsobem ke Kristově oběti. Své utrpení mohou přinášet za církev a jedinečným a nezastupitelným způsobem tak sloužit církvi a být v jejím srdci. Tak nejsou pro církev obtíží, ale opravdovým přijetím této skutečnosti jsou pro církev darem.

Důležité je ještě pamatovat na jednu věc. Nebezpečí smrti ruší většinu překážek. Prakticky to tedy znamená, že v nebezpečí smrti mohou i tito lidé svátosti přijmout, v nebezpečí smrti mohou i oni přijmout svátost smíření a eucharistický chléb. A pro doplnění, nebezpečí smrti ruší většinu překážek nejen ze strany příjemce, ale také ze strany udělovatele (kněz, který se oženil, může v nebezpečí něčí smrti udělit absoluci).

 

 

Druhé hlavní téma se týkalo tématu práce. Otázku pokládala Svatému otci rodina z Řecka. Z toho důvodu tedy byl v katechezi kladen hlavní důraz na ekonomickou krizi. V nedělním kázání se pak Svatý otec zaměřil na téma práce z trochu větší perspektivy.

 

Velmi často bývá práce nesprávně vnímána jako důsledek, trest za hřích. Když se ale dobře podíváme do knihy Genesis, její první dvě kapitoly předkládají dva příběhy o stvoření. V prvním příběhu je člověk vyzván k tomu, aby si podmanil zemi (Gen 1,28). České slovo „podmanit“ je spojením dvou slov. „Pod“ a „manus“ (ruka). Podmanit si tedy znamená dostat pod ruku. Víme moc dobře, že pod ruku se nám mohou dostat věci dvojím způsobem. Tím, že věci ničím, nebo tím, že věci vyrábím. Člověk je Bohem vyzván k tomu, aby dostával věci pod ruku tím způsobem, že se spolupodílí na Božím stvořitelském díle. To ostatně zcela zřetelně praví druhý příběh o stvoření, když říká, že „nebylo na zemi ještě žádné polní křovisko ani nevzcházela žádná polní bylina, neboť Hospodin Bůh nezavlažoval zemi deštěm, a nebylo člověka, který by zemi obdělával“. (Gen 2,5). Člověk je povolán k tomu, aby svou prací spolupracoval na Božím díle. Podle biblického podání se tedy člověk prací spolupodílí jak na Božím stvořitelském díle, tak na jeho díle spásy. To je jeden ze základních rozměrů práce.

 

Krásným způsobem hovoří o práci rovněž vstupní modlitba z památky sv. Josefa, Dělníka. V ní se modlíme: „Bože, Stvořiteli světa, podle tvé vůle je úkolem lidského pokolení obdělávat zemi a rozvíjet své schopnosti prací…“. Tato vstupní modlitba tedy mimo jiné zdůrazňuje ještě druhý základní prvek. Práce neslouží jen k rozvoji světa, ale také k rozvoji každého člověka, k rozvoji jeho schopností. Tyto dva prvky by měly být primárními motory našeho rozhodování, volby našeho zaměstnání. Ano, otázka práce v dnešní době je jistě otázkou palčivou. Mnozí zaměstnavatelé z nás pod výhružkou propuštění činí otroky. Rovněž rostoucí rodina od nás vyžaduje zabezpečení, vyžaduje, abychom přinášeli do domácnosti dostatečný obnos peněz. Svatý otec během setkání v Miláně právě v tomto kontextu apeloval také směrem ke státníkům. Zdůrazňoval jim, že je třeba tento stav změnit. Že je třeba změnit tento „otrokářský“ systém.

 

Vraťme se ale k uvažování o věcech, které můžeme změnit my sami. Velké nebezpečí dnešní doby ve vztahu k práci je postoj utilitarismu, totiž toho, že k práci přistupuji jen jako ke zdroji výdělku. Pak se totiž stává základní otázkou, co z toho budu mít, respektive kolik si vydělám, kolik korun přinesu domu. Pokud přistupujeme k práci tímto utilitaristickým způsobem, pak podobný způsob uvažování přenášíme také do vztahů, do manželství, do našich rodin. První otázkou se nestává otázka po osobě, po vztahu, ale otázka po prospěšnosti, co z toho budu mít já. Tím se tak znovu vytrácí prostor pro manželství jako dávání se a následného přijímání. Je třeba znovu si uvědomit, že v přístupu k práci, k zaměstnání je třeba mít v první řadě na paměti rozvoj společnosti (rozvoj, spása tohoto světa) a rozvíjení svých vlastních schopností. Člověk není stvořen pro práci, aby se stával jejím otrokem, ale práce je pro člověka velkým darem, prostřednictvím práce má člověk uskutečňovat svůj život a naplňovat smysl tohoto světa.

 

Během sobotního večera svědectví se Svatý otec dotkl také otázky ekonomické krize. V první řadě opět apeloval na vlády národů, že v uzavíraných zákonech nemají jednat populisticky, ale mají usilovat o prosazování idejí, mají usilovat o blaho všech. Nemůžeme snad zůstat u apelu směrem k politikům. Každý z nás se musí vydat po cestě nějaké činnosti. Každý z nás se musí snažit dělat, co jen je možné. Myslet na sebe, na rodinu a na druhé s velkým smyslem pro odpovědnost a s vědomím, že oběti (sacrifici – posvěcování J) jsou nezbytné, aby bylo možné postoupit vpřed. I když se dříve nastíněná idea přístupu k práci mohla zdát velmi obtížná, možná právě v jejím uskutečňování se zračí odpověď na krizi těchto let.

 

V dnešní době, kdy už v krizi jsme, nabízí Svatý otec ještě jednu pomoc. V Evropě existuje síť různých partnerství, kulturní výměny… Právě to by se mohlo stát vzorem pro partnerství mezi jednotlivými rodinami: partnerství, které se projevuje tím, že konkrétní rodina přijme svou zodpovědnost za pomoc jiné rodině, která se nachází v tíživé situaci, a to jak v naší farnosti, tak také překračující její hranice. Je třeba si skutečně uvědomit, že v naší zemi se mnozí máme nebývale dobře (dobré je třeba si uvědomit, že ani králové dřívějších dob nežili v takovém přepychu, v jakém žijeme my – ani Karel IV. se neměl tak dobře, jako se máme my). Svou zodpovědnost ale můžeme prožívat také přes hranice. A to tím způsobem, že rodiny Západní Evropy projeví svou pozornost vůči rodinám jiné země či jiného kontinentu. Ještě jednodušší je tento aspekt prožívat na úrovni farností (adopce,…) diecézí (charita).

 

Neopomenutelné místo pak musí mít modlitba. A to nejen jako vyslovování pouhých slov, ale jako akt, který otevírá srdce vůči Bohu, který dává kreativitu při hledání řešení.

 

 

Posledním předloženým tématem je téma slavení. V sobotu pokládala Svatému otci otázku rodina z Ameriky. Rodina navázala na předchozí téma a představila situaci, která panuje i v Americe. Protože je v dnešní době jednou z priorit touha udržet si zaměstnání, dostávají se do obtíží rodinné vztahy. Práce se pak stává komplikací v harmonickém soužití rodiny. Potíže se schopností propojit práci a odpočinek zakouší jistě i papež. A proto se ho tato rodina ptala, jakým způsobem si mohou vybojovat v nabitém životním harmonogramu čas pro odpočinek, čas pro slavení.

 

Dvě priority – práce a rodina – nesmí stát proti sobě, ale mohou se vzájemně doplňovat. Podniky by měly objevit pravdu toho, že když budou podporovat rodiny svých zaměstnanců například dopřáním nějakého volna, bude to výhodné také pro ně samotné. Zároveň rodiny samy by měli usilovat o to, aby každý den byl prozářen nějakým prvkem slavení. Je třeba vynakládat určitou kreativitu v tom, aby se rodina mohla každý den sejít a zakoušet společně nějakou radost. Právě tyto prvky radosti mohou prozářit stereotypnost všedních dní, mohou nám pomoci překonávat noci a temnoty jednotlivých těžkostí, třeba i těch, o kterých jsme již hovořili. Každý den potřebuje mít svůj prvek radosti, svůj prvek slavení. Ať je to slavnostnější večeře, oslava narozenin, společně shlédnutý film, společně čtená knížka, ať je to společná hra či cokoli jiného. Rodiče musí v tomto vynakládat svou kreativitu.

 

Zvláštní, jedinečné a výsostné místo pak zaujímá sedmý den, u nás křesťanů neděle (osmý den, den Pánova vzkříšení). Jedinečný den, den podstatný nejen pro křesťana, ale pro člověka vůbec. Abychom tento den lépe pochopili, je dobré se opět podívat, co nám k tomuto dni říká Písmo svaté. V prvním příběhu o stvoření nám vyprávěným příběhem Písmo svaté ukazuje výsostné postavení sedmého dne. On je vrcholem veškerého stvoření. Je to den, kdy „dokončil Bůh své dílo, které konal; sedmého dne přestal konat veškeré své dílo. A Bůh požehnal a posvětil sedmý den, neboť v něm přestal konat veškeré své stvořitelské dílo“ (Gen 2,2n).

 

Sedmý den je tedy den odpočinku. Den, kdy Bůh ustává od práce, den, kdy odstupuje od stvoření, aby je nahlížel, aby je kontemploval. Sedmý den je dnem, kdy i my máme odpočívat. To všichni z různých hodin náboženství jistě velmi dobře víme. Ale sedmý den má ještě jeden zásadní a podstatný význam. Když Bůh tvoří svět, tak ho tvoří velmi dobrý (Gen 1,31), ale nikoli dokonalý. Dokonalosti tento svět má teprve dojít. Onou dokonalostí je spása světa. Bůh tvoří svět, aby tento svět došel spásy. Ačkoli to Písmo svaté explicitně (výslovně) neříká, přesto je možné říci, že člověk tohoto sedmého dne, dne spásy, tedy dne, kdy svět má dojít svého naplnění, odmítá tento Boží plán se světem a v touze být sám sobě Bohem, sám si určovat, co je správné, sám si určovat jak dojít štěstí a jak naplnit tento svět, poprvé hřeší. Den spásy se tak stává dnem lidského hříchu. Dnem, kdy člověk nenaplnil tento Boží plán se stvořením. Smyslem sedmého dne tedy není jen nic nedělat (to je jen jeden z aspektů), ale smyslem je rovněž dosahovat spásy, rozvíjet to, co je.

 

Písmo svaté nám předkládá dva texty, ve kterých je nám předložen text Desatera. Jedná se o Ex 20 a Dt 5. Dva texty, které jsou si velmi podobné. Jedna z věcí, ve kterých se liší, je právě příkaz týkající se sedmého dne. Ex 20 říká: „pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý“ (Ex 20,8). Text Deuteronomia ale praví: „dbej na den odpočinku, aby ti byl svatý“. (Dt 5,12). Mohlo by se zdát, že se jedná o nepatrnou odchylku, ale když se zaměříme na dva významy sedmého dne, totiž odpočinek a dosahování spásy, pak tyto dva aspekty můžeme rovněž rozpoznat ve dvou výzvách. Totiž, pamatuj, abys zachovával odpočinek, a dbej na ten den, abys v něm usiloval o spásu.

 

Tento dvojí aspekt židé vnímají. Když jsem mohl minulý rok navštívit Svatou zemi, jedna z věcí, kterými jsem byl fascinován, bylo právě slavení sedmého dne. Jak jsme již řekli, sváteční den není jen dnem odpočinku, ale také dnem spásy, totiž dnem, kdy to, co je, dochází svého naplnění. Židé sedmého dne nesmí vytvářet nic nového. To vede až k tomu, že toho dne nesmí rozsvítit, nesmí spustit elektrospotřebiče, fotit, telefonovat… To je ale jen jeden z aspektů. Židé tohoto dne rovněž mohou ujít jen určitý (velmi malý) počet kroků. Tyto kroky se začínají počítat od fáborků, které obepínají město. V praxi to tedy znamená, že židé nemohou v sobotní den opustit město. Izraelský národ je vybudován na rodinných vztazích. Častokrát bydlí  několik generací spolu (alespoň ve městě). Rodina hraje ústřední roli, určuje mé pokolení (ke kterému rodu patřím), je garantem mé víry (Bůh je Bohem mých otců). Pokud tedy žid nesmí opustit město, znamená to, že musí tento den prožít se svou rodinou. Že před rodinou nemůže utéct do hor… Tento den tedy slouží k tomu, aby v jeho slavení docházelo k obnovování a prohlubování rodinných vtahů. Je to rovněž den zasvěcený studiu svatých Písem. Tento den není jen dnem pro Boha, ale že je také dnem pro člověka, pro rodinu. Mnohem hlouběji pak chápeme, že třetí přikázání Desatera úzce souvisí s přikázáním čtvrtým.

 

Dvojí aspekt sedmého dne vedl ke sporům Ježíše s farizeji. Častokrát nám Písmo svaté vypráví o tom, že Ježíš v sobotu uzdravuje. Farizeové čekají, jak se Ježíš zachová, zda zachová odpočinek (nebude pracovat, nebude vytvářet nic nového), či zda dotyčného uzdraví. Ježíš pokládá farizeům otázku, zda je dobré život zachránit, či utratit (Mk 3,4). Ježíš zdůrazňuje druhý rozměr svátečního dne, totiž že se jedná o den, kdy má stvořený svět docházet spásy. V řeckém originálu je za českým slovem „zachránit“ skryto slovo „sodzein“, což také znamená spasit. Ježíš se tedy ptát farizeů, zda je dovoleno sedmého dne spasit… Kdyby Ježíš žil v naší době, nejspíš by se dostával do stejného problému, jako tehdy s farizeji. I dnes se zdůrazňuje to, že v neděli se nesmí pracovat a zapomíná se na to, že je to den, kdy se má dosahovat spásy.

 

První křesťané si význam tohoto dne velmi dobře uvědomovali. Mnohá svědectví nám představují první křesťany jako ty, kdo pro slavení neděle byli schopni podstupovat mučení, byli pro tento den schopni položit svůj život. Nepovažovali věrnost tomuto dni za něco podřadného, za něco, co mohu „zradit“, ale vnímali ho jako podstatný prvek křesťanského života. Významné místo pak pochopitelně v tomto dni zaujímá eucharistické slavení. Ono se stává vrcholem tohoto dne. Právě v liturgickém slavení se jedinečným a vrcholným způsobem uskutečňuje onen aspekt spásy. Proto je slavení nedělní liturgie ústředním bodem tohoto dne. Je jeho vrcholem. Nedělní mše svatá není nějakou povinností, kterou je třeba absolvovat, ale je vrcholem křesťanského života. Není něčím, co chceme mít co nejdřív za sebou, ale musí být skutečným slavením, vrcholným okamžikem našeho života. Okamžikem, ve kterém se jakoby zastavuje čas, respektive momentem, kdy čas pro nás nehraje ústřední roli. Slavení nedělní mše svaté se nemůže odbít, aby to bylo co nejkratší, ale je třeba k němu přistoupit skutečně v postoji slavení. V aktech zaznamenávajících nám život a smrt prvních křesťanů nám zaznívají silná vyznání typu: „bez nedělní bohoslužby křesťané nemohou žít“, či „my křesťané nemůžeme být bez nedělní bohoslužby“.

 

Vidíme tedy hluboký význam nedělního dne. Je to den pro Boha, je to den pro mě (pro člověka) a je to den pro naši rodinu. Smyslem neděle není jen nic nedělat, ale čas, který tímto způsobem získáváme, je časem pro Boha, pro mě a pro naši rodinu. Je to den, kdy mám mít čas na patřičné slavení nedělní mše svaté (zde se hlouběji ozřejmuje mimo jiné závažnost pozdního příchodu na nedělní mši svatou či její předčasné opuštění). Je den, kdy si mám odpočinout, ale kdy rovněž mám prožívat den se svou rodinou. Odpočinek nemá sloužit k tomu, že tento den probendím, že jej proflákám, hlavně abych nic nedělal. Člověk, který nevyužívá tohoto dne k obnovování vztahů, se prohřešuje proti tomuto dni stejným způsobem, jako člověk, který nerespektuje odpočinek. Měli bychom rovněž pamatovat na to, že bychom měli nedělní den dopřát i ostatním. Protože pokud druhé zaměstnávám v neděli (stavba domu, nějaké opravy…), nutně to znamená, že jej odtrhávám od rodiny. A dostáváme se tak do smrtelného kolotoče, kdy jednak práce a odpočinek nemají náležité místo, a člověk nemůže prohlubovat své rodinné vztahy, a tudíž pomalu spěje k odloučení, k rozvodu (vztah, který není prohlubován, nutně uvadá).

 

 

Drazí bratři a sestry, drazí manželé, drahé rodiny, na závěr setkání kardinál Antonelli, prezident papežské rady pro rodiny, vyjádřil naléhavý apel směrem k rodinám. V něm vyjádřil skutečnost, že papež, biskupové a potažmo i kněží vás potřebují. Potřebují být obklopeni rodinami. K tomuto apelu bych se chtěl připojit i já.

 

Rád bych poděkoval všem rodinám, se kterými jsem mohl tyto podivuhodné dny prožít. Milánské setkání rodin se Svatým otcem pro mě bylo nezapomenutelným a jedinečným zážitkem. Byl jsem fascinován Svatým otcem. Měl jsem možnost zúčastnit se dvou celosvětových setkání mládeže, slavit se Svatým otcem několik bohoslužeb, či se účastnit středečních generálních audiencí. Nikdy jsem ale neviděl, aby papež hovořil takovou dobu (celý sobotní večer) bez papíru. Bylo to pro mě opravdu překvapující! Snad i toto ukazuje pozornost, kterou věnuje papež rodinám. Vše bych zakončil možná odvážným, ale zároveň pravdivým shrnutím, že to byly jedny z nejkrásnějších dní mého krátkého kněžského života.